Šli jsme po příkrém srázu. Všude kolem nás byly vzrostlé stromy a vysoká zelená tráva. Pěšina, po které jsme kráčeli se dala spíše tušit než vidět. Šli jsme podle instinktu, neboť turistické mapy této oblasti neexistovaly. Nad našimi hlavami se válela těžká peřina ze šedobílých mraků, které každou chvíli hrozily, že spustí k zemi husté záclony deště. Prodírali jsme se hustým dešťovým lesem a díky relativně vysoké nadmořské výšce jsme občas bloudili v mlze. Slunce se jen tu a tam stydlivě ukázalo na obloze, aby jeho paprsky ukázaly tenhle zvláštní svět v novém, teplejším světle. Hledali jsme vodopády. Hluboko v údolí bylo slyšet tlumený zvuk řeky. Směr pochodu byl tedy dán. Pěšina se už nedala ani tušit. Brodili jsme se zelenou masou, vlhká tráva nám olizovala kalhoty a větve stromů a keřů nás divoce šlehaly do boků. S každým krokem zvuk hučící vody sílil.

Po pár desítkách minut strastiplného postupu les náhle ustoupil aby dal prostor divoké řece, vinoucí po stráních himalájského předhůří jako rozpustilá stříbrná stužka. Šli jsme proti proudu a stezka, vyšlapaná nejedním párem bot vypadala jako dálnice v porovnání s cestami předchozími. Sotva pár set metrů proti proudu padala voda z 15 metrové výšky. Tuny vody padaly k zemi, klokotaly a vřely v kouřícím řečišti a pestře kvetoucí zelený svět okolo břehu obepínal řeku v těžko popsatelné nádheře.

Po dvou hodinách pochodu proti proudu jsme se opět ocitli na okraji malého města, ze kterého jsme ráno vyšli. Rozdělili jsme se. Já s Mikem jsme zůstali na čaj, kluci pokračovali do hotelu. Seděli jsme v tiché, teplé restauraci, z kouřící sklenice usrkávali horký čaj s mlékem a téměř mlčky pozorovali horské městečko, v ten okamžik zahalené ve vlhké mlze. Paprsky slunce a těžký liják si podávali dveře ve více či méně pravidelných intervalech.

Půl hodiny po klucích jsme dorazili na pokoj i my. Jako ledová sprcha působilo jejich přivítání. „Sundejte si oblečení, máme na sobě pijavice“, vykřikovali a ukazovali holá lýtka, plná krvavých ran. Nacucané pijavice již volně odpadávaly z nohou a zůstávaly na podlaze. Nepříjemný zážitek, strach z neznáma i nehostinnost prostředí otřáslo naší dobrou náladou. Chtě nechtě museli jsme za doktorem. Domorodci nás nasměrovali k nejbližší ordinaci překvapivě správně, a tak jsme za dvacet minut seděli v příjemné, teplé a čisté čekárně soukromého doktora. Venku se už téměř setmělo a další kapky deště začaly bubnovat na okenní tabuli. Na příchod doktora jsme čekali s bušícím srdcem.

Doktor si poslechl naši anabázi, a na závěr našeho povídání si prohlédl pijavici, kterou jsme mu přinesli. Doktor se usmál, vysvětlil nám, že je to tu normální a řekl co máme dělat. Byli jsme šťastni. Měli jsme radost, že se nám nic nestane a cítili jsme jak jsme v našem vývoji poznání a odolnosti vyrostli o nějaký ten cenný stupínek výš.