Pouští jsme projížděli celou noc. Nebe bylo sametově černé a v těch záhybech byly rozesety jasné hvězdy. Tajuplný nádech dodával oslnivý třpyt měsíce v úplňku. Teplota klesla někam ke třiceti stupňům. Majestátní ticho pouště jakoby přehlušovalo i tichý zvuk jedoucího autobusu. Ranní pohled z okna se ničím nelišil od včerejšího. Z předního okna jsme viděli stále stejného asfaltově černého hada, jež se plazil až k horizontu a jehož tělo nemilosrdně svírala horká poušt’. Výhled z bočních oken se nezměnil již mnoho hodin. Všude jen písek a kamení. Obloha už nebyla modrá, pod náporem slunečních paprsků jakoby zbělala. Krajina neměla určitou barvu a její obrysy se mlhavě roztékaly ve vlnícím se horkém vzduchu. Na první pohled zde nebylo co objevovat, přesto se nás s každým ujetým kilometrem zmocňoval stále silnější pocit objevitelů, kteří se dostávají tam, kde ještě nikdo jiný před nimi nebyl.

Pochopitelně jsme věděli, že tu nejsme první, nýbrž jedni z velmi mála. Jako turisti jsme zde byli velmi vzácný, možná exotický druh. S každým kilometrem jsme byli dál od domova ale blíž k cíli, jeli jsme až do Indie a před námi stál Pákistán, poslední země na trase.

Zahedán, pouštní město kdesi ve východním Iránu o sobě dávalo vědět již mnoho kilometrů dopředu. Každých pět kilometrů lemovaly prašnou cestu staré modré plechové tabule s bílými nápisy ve farsí - „srdíčko a tečka neboli 50 km. Cedule lákaly náš autobus k ostrovu života uprostřed vražedného písečného oceánu tak, jako vede za bouře maják nešťastnou loď do bezpečí přístavu.

Zahedán nás přivítal ubohými chatrčemi, uplácanými z vepřovic a jejich stín vytvářel ostrou hranici mezi životem a smrtí. Takhle nějak jsem si představoval svět po třetí světové válce. Vystoupili jsme z autobusu uprostřed zatuchlého vnitrobloku, propocení a zničení. Očima, přimhouřenýma pod náporem poledního slunce jsme líně osahávali nové město. Starobylost a prostota místa byla fascinující. Stačila by malá retuš, vymazání aut, dodávek a televizorů a viděli bychom to samé co mohl vidět před 750 lety Marco Polo. V maličkých krámcích byly vedle sebe namačkáni krejčí, švec, řezník, truhlář, benzínová pumpa i doktor. Všechno mělo svůj nepsaný řád, ustanovený během dějin. Rozpálenými ulicemi křižovaly prastaré dodávky s umučenými a utýranými motory a do nosů se nám vpíjela exotická vůně pouštního města, spáleného benzínu a pachů velbloudů. Místní rozhlas vyhrával od brzkého rána největší hity islámských modliteb a my jsme v úžasu objevovali duši zvláštního města.

Byli jsme jen 70 kilometrů od hranic s Pákistánem a sluneční paprsky nám znemožňovaly jakoukoli překotnou aktivitu. Domorodci nám říkali abychom jeli do Tafftanu. Nevěděli jsme přesně co to je a kde to je. Věděli jsme jen, že to je na východ a o tom to vlastně celé bylo. O cestě na východ.