Překročili jsme práh pákistánské celnice. Malý, bílý, betonový přístřešek uprostřed rozlehlé pouště poskytoval chladné útočiště před rozžhaveným pouštním královstvím. Pákistánští celníci vypadali spíše jako pohádkové bytosti, těžko jsme si v nich představovali důležité státní úředníky. Oblečeni do bílých hávů, pro nás pyžam, s fesem na hlavě, snad vyrobeným u nás ve Strakonicích, působili uvolněně, možná až komicky, ale v razantním kontrastu se zelenými uniformami, pěstěným knírem, hustým černým obočím a nabitými samopaly jejich iránských kolegů.

Naše nepochopitelná, těžce zkomolená jména se ocitla v obrovské knize návštěvníků, pasy byly bohatší o nějaké to razítko a byl čas vyrazit dál. Měl jsem pocit, že kdybych místo pasu předložil třeba řidičák nic by se nestalo.

Na prahu celnice nás uhodilo do tváří nemilosrdné slunce a penězoměnci se na nás sesypali jako hejno vos. Těžko si vybrat, když všichni měly nejvýhodnější kurzy, které speciálně kvůli nám chtěli ještě trochu vylepšit.

Penězoměnce jsme ignorovali, majitel Toyoty se ale ignorovat nedal. Jeho modrobílý pouštní zázrak stál pyšně uprostřed ostatních vraků. Když se dozvěděl, že se sem plahočíme až z Čech, neomylně zalistoval ve své knize referencí a strčil mi ji před oči. Zápis v češtině jsem předpokládal, ale že ho tam zanechal můj spolužák z gymnázia, to mi vzalo dech. Toto krátké připomenutí domova nám vlilo novou krev do žil a tak jsme kývli na další dobrodružství. Batohy jsme přestěhovali na střechu a vlezli si do útrob mučícího stroje. Dvě lavice uprostřed, zřejmě jakási „business class“ byly jen a jen pro nás čtyři.

Mé lýtko, a to jsem hubený, bylo stejně tlusté jako vzdálenost mezi naší lavicí a opěradlem místa vpředu, a tak jsem tam pevně držel zašprajcovaný. Petr měl lýtka tlustší, jeho nohy se prakticky nedotýkaly podlahy a tak i on vězel v sedle. Ještě pevněji.

Abych si však jen nestěžoval, musím říci, že nedostatek místa pro nohy byl bohatě vykompenzován místem vedle sebe, kde bychom se možná vešli tři.

Ke standardu „business třídy“ patřil neustálý přísun horkého pouštního vzduchu a o pohodu na palubě se staral hlasitý výběr nejlepšího pákistánského popu. Jednotvárný výhled ze špinavého okna tu a tam narušily opravdové koleje, divocí velbloudi, místy i protijedoucí „rakve“.

Výhody „první třídy“ nám nebylo souzeno poznat, neboť ani jeden z nás kromě pozdravu neuměl slova balučistánsky a nemohl tedy udržovat řidiče v bdělém stavu.

Taktéž nevýhody „turistické třídy“ nám zůstaly nepoznány. Na posledním sedadle za námi, kde bylo místo pro dva menší lidi, seděla celá rodinka se dvěma dětmi.

V evropském měřítku jsme seděli v devítimístném voze, nás tu však bylo šestnáct.

Z Teheránu jsme jeli již tři dny v kuse a o nějakém odpočinku se nám mohlo prozatím jenom zdát. Venku bylo vedro k zalknutí, sotva se dalo dýchat. Bohužel to samé se dalo říci i o vzduchu uvnitř. Stopy vozu před námi už dávno zavál písek. Reflektory prořezávaly noční horký vzduch. Světla daleko napravo od nás signalizovala auto zapadlé do písku a tak jsme si udělali malou odbočku. Dobývání vozu, po podvozek zahrabaného v pohyblivém písku, bylo celkem příjemným zpestřením jednotvárného mučení.

Do nejbližší vesnice jsme dorazili ve dvě hodiny ráno s nějakou poruchou. Řidiči a jim podobní hlasitě vymýšleli jak to opravit, mi jsme šli sednout na melouna. Přesto, že byla dávno noc, bylo stále asi 40°C. Horký vzduch se tetelil nad tunami písku a poslední kapky potu jsme zanechali někde v Iránu. Cítil jsme se jako sušená treska.

V osadě jsem se proplétal kolem fantasticky nazdobených a nabarvených náklaďáků. Umělecká díla na kolech byla plná, pozlátek, cingrlátek, zrcátek, řetízků, hvězdiček… Kdyby jedli v Pákistánu příborem, byly by tam i lžičky. Pět metrů vysoký náklad byl spíše pravidlem než vyjímkou.

Motory těchto krasavců se zásadně nevypínaly a ve vzduchu to bylo pořádně znát. Dýchal jsem horký kouř a v rachotu dieslových motorů jsem uháněl ke studni s vodou. Celý jsem se polil studenou vodou od hlavy až k patě. Byl jsem mokrý, byl jsem mokrý a na chvíli mi nebylo vedro. Z vlasů a obličeje jsem smyl prach dálek, voda rozpustila sůl na mých rtech a já vychutnával jedinečnost tohoto okamžiku. Prošel jsem očistcem.

Po třech stech metrech chůze od studny k autu jsem byl zase suchý a pocit blaženosti opadl tak rychle jako nastal. Seděl jsem zase v „business class“, sušil jsem se a uvědomil jsem si jakou cenu má voda tam, kde chybí. Je nad zlato.