Procházel jsem temným městem. Byl pozdní večer a všude byla tma. Snad už podesáté vypadl toho srpnového dne ve městě proud. Okolo obřího transformátoru na rohu dvou špinavých ulic sršily jiskry, tak jak se jednotlivé, zcela bez systému nainstalované dráty vysokého napětí dotýkaly občas jeden druhého. Ve vzduchu byl cítit typický zápach velkého indického města a pod nohama lehce klouzalo mazlavé bahno - pozůstatek odpoledního monzunového lijáku. Šel jsem neosvětlenou ulicí, doprovázen ječícími rikšami a troubícími taxíky, ignoroval prodavače čehokoliv a vyhýbal se kravám a prasatům. Hledal jsem lékárnu.

Abych ulehčil tělu, které si v zápasu s nemocí už užilo dost, hledal jsem pomoc v pastilkách Strepsils, které by můj krk, plný ostrých žiletek trochu otupily. Jak to ovšem bývá, hledáte-li lékárnu, kterých jste včera viděli pět, nenajdete jedinou. Zato však míjíte poštu nebo holiče, což se vám včera za celé odpoledne nepodařilo.

Měla to být náhoda nebo snad osud, že jsem posledních pár otisků bot do bahna učinil právě před soukromou lékařskou ordinací. Divadlo, jehož jsem se pak vlastně nechtíc zúčastnil a ihned dostal jednu z hlavních rolí je vlastně tématem tohoto krátkého vyprávění.

A nyní k vlastní divadelní hře. Na jeviště vstoupil snědý doktor se stetoskopem, pozval mě k sobě a první dějství začalo. Doktor, který uviděl bílého sáhiba, a jehož rentgenové oči nejprve prosvítily mou dolarovou peněženku, mne uvítal v přehnaně hlubokém předklonu. Dřív než jsem si stačil sednout, stihnul mi stoličku vyčistit sterilní gázou. Stetoskop, který byl snad jediným medicínským nástrojem v tomto koutku lékařské vědy jakoby se studeně těšil na mé srdce.

Úvodní, poněkud statický obraz vystřídal prudký dynamický zvrat druhého dějství. Na jeviště v něm vkročili, lépe řečeno vrhli, tři chudí Indové. Dva muži v otrhaných kostýmech podpírali třetího, z jehož nohy, kterou mu buď přejela rikša nebo rozdupala kráva, stříkala krev. Připravený text sypali jako z rukávu a své dramatické umění podtrhovali košatou mimoverbální komunikací. Až potud druhé dějství.

Ve třetím vstoupil do hry opět doktor, do té doby trochu v pozadí jeviště. Temperamentním monologem vyháněl ty tři bídáky z Hippokratova stánku. „Copak vy nevidíte, otrhanci, že tu mám daleko složitější případ, ať už jste venku“. Dveře ven zavřel doktor na petlici a jeho řev vystřídalo napjaté ticho. Tak končilo třetí dějství.

Čtvrté, závěrečné dějství přineslo nečekaný, ale o to zajímavější konec celého divadelního kusu. Konečný dialog dvou hlavních herců zněl asi takto. Doktor: „Co Vám je?“ Pacient: „Nic, bolí mě v krku, hledám lékárnu abych si mohl koupit lék, nevíte kde je lékárna?“

Užaslý doktor něco brebentil a pak mě razantně vykázal zcela mimo jeviště. Stačil ještě zavřít dveře na petlici a tím celá hra skončila. Stál jsem sám na chodníku v poloněmém úžasu. Ti, co opravdu potřebovali pomoc dál poskakovali zabahněnou ulicí, nechávajíc za sebou krvavou stopu a já, ten složitý případ, jsem dál hledal tu svou maskovanou lékárnu.