Stojím uprostřed odletové haly mezinárodního letiště v Novém Dillí. V ruce třímám potištěný papír, který mne stál téměř polovinu našeho rozpočtu na naší bláznivé cestě po Asii. Chaos a zmatek je skoro stejný jako tam venku, v těch prašných ulicích, plných lidí, zvířat, odpadků. V těch ulicích kde člověk neslyší vlastního slova a kde exotické vůně spolu s těžkým kouřem z benzínových motorů útočí na smysly návštěvníka dnem i nocí.

Výlet tedy končí, vracíme se domů. V duchu již vidím stověžatou Prahu, koupající se v příjemné sluneční lázni posledních teplých zářijových dnů, vidím přírodu která se pomalu připravuje na zimní spánek, stojím v tichém snění ve víru chaotického davu.

Za odbavovací přepážkou stojí mladá Indka v typickém sárí a velikou vysílačkou. Opravdu nevím proč, ale říká abych šel do hotelu. Nechci jít do hotelu, chci letět domů. Jenže když tu ještě není letadlo, které v tento okamžik může být kdekoliv mezi Moskvou a Indií, nebo taky na úplně opačném konci světa a Indka nic víc neví, skládám zbraně a uznávám její divné argumenty. Nezbývá než jet do nějakého hotelu.

Stejný osud snáší i moji tři spolucestující a s námi dalších asi 200 lidí, kteří zatoužili spatřit největší výkladní skříň Ruska.

Ted už jsme mohli být poučováni letuškami o významu plovacích vest, nouzových východů a kyslíkových masek, místo toho však uháníme v autobuse temnou nocí. Je jedna hodina ráno, ale nervy napnuté jako špagáty nám nedovolují pocítit únavu.

Za našimi zády se k obloze derou s úžasnou lehkostí obrovité Jumbojety, aby ty více štastné turisty vyhodili za pár hodin někde v Evropě, Americe nebo Kanadě. My ale uleháme v hotelu. Letadlo má odletět až ráno po snídani. Ráno nacházíme u recepce informační tabuli, která se na nějakou dobu stává naším prostředníkem mezi domovem a touhle zemí. Je určená našemu letu, a oprýskaný nápis AEROFLOT dává tušit, že bývá používáná častěji.

Tak tedy odlet v 10 00 hodin, to sebou musíme trochu hodit. Ihned po snídani však pružně reagujeme a tempo zase zvolňujeme. Nač se hnát a někam pospíchat když letíme až ve 14 00. Indie nás nechce pustit, tak si na nás zvykla. Ještě že máme za sebou dva měsíce pobytu a tyto situace už docela umíme. Dobře vycvičený Ind by toto drobné zpoždění, nyní již asi 12 hodin, považoval za let na čas.

Tento hotel si nás nesmírně váží, neboť nás tu nechá až do večera. Nový odlet je totiž stanoven na 19 00. Třikrát hlasité hurá pak další projíždky výtahem, procházky kolem recepce a hodiny u televize.

Ani k večeru nás štěstí neopustilo a my vyhráváme speciální bonus firmy AEROFLOT tj. další tři hodiny pobytu v hotelu Centaur. Děkujeme štědří slovanští bratři.

Kdybychom letěli s nějakou tuctovou západoevropskou leteckou společností, byly bychom dávno doma, my chceme ale víc a Aeroflot jakoby naše přání vyslyšel. Pobyt v hotelu je toho dobrým důkazem, to vše za bezkonkurenční cenu letenky. Bravo.

Do ceny letenky se však vešlo jen pouze 20 hodin pobytu, protože ted už nás houfně svážejí na letiště k druhému pokusu o start.

Vše jde opravdu až příliš hladce a lehce. V ruce svírám dvě palubní místenky. Někde se však asi musela stát chyba. Na jedné místence je jako destinace uvedená Moskva a na té druhé Praha. Vždyt přesně takhle máme vystavené letenky, ne to není fér, to si vážně nezasloužíme.

Proč nás zase nechcete překvapit nějakým mimořádným výletem za krásami dálné Sibiře nebo Bajkalu. No nic je tedy čas se rozloučit.

Sedadlo 39A je hned vedle okénka. Letadlo se rozjíždí po dráze, napětí vrcholí. Motory polykají svojí každodenní porci kubíků vzduchu. Za našimi zády pulsuje svým jedinečným stylem Indie, země která nechodí nikdy spát. Ve dvě hodiny ráno nabíráme severozápadní kurz a letíme domů. Poslední světla Indie pohasínají deset kilometrů pod námi, tam kde ční k nebi Himaláje.