Bukurešť. Rozlámaní po noci strávené v sedolehu balkánského expresu se vynořujeme v této rumunské metropoli. Na mysli nám tanou dvě věci. Jak co nejdříve vypadnout, čili sehnat drožku na další kousíček cesty do Indie a kde si dát jedno z posledních "evropských" piv. A tak nám netrvá dlouho najít kancelář turecké společnosti, která chce splnit všechna naše nejtajnější přání skrývaná v koutku našich peněženek. Již samy prostory přepravní kanceláře nám dávají tušit mimořádný zážitek. K nezbytnému a vlastně jedinému vybavení patří stůl, dvě židle, jeden turek s telefonem a kávovarem. Jo, a ještě pýcha místních přepravců. Barevný plakát našeho příštího dvacetihodinového domova - autobus Mercedes! Z titulků na plakátu zjištujeme, že nám nebude upřen ani jeden výdobytek naší západní civilizace, kupříkladu klimatizace, což nám majitel samozřejmě neplynulou angličtinou potvrzuje. " And that's all not!" dí přeštastně... Mimo jiné budeme cestou prý krmeni vybranými lahůdkami. Pochybnosti letí stranou a během chvilky třímáme lístky na onen zázrak. Bod číslo jedna máme tedy splněn.

Naše půldenní volno vyplňujeme očistou u McDonalda a prohlídkou města. Na rozvrzaných skorolavicích zpět v kanceláři nuceně trávíme poslední deštivé okamžiky čekání na autobus.

Zkušenému oku cestovatele se ale nenaskytl pohled na onen vytoužený autobus ve čtvrt na dvě, ale až ve tři. No co, turecký balkán, pohoda. To co přijelo, nebo se spíše silou vůle zjevilo, byla stará plechová zrůdička, jistě pomatující dobu Hitlera. Každému sběrateli veteránů by jistě srdce zaplesalo radostí. Ne však nám. Majiteli dalo hodně práce přesvědčit nás, že tato "věc" nás má pouze dopravit k onomu plakátovému zázraku. Silně pochybujeme. Po půlhodině oživování zoufalý řidič rezignuje. Ani se mu Věc nepodařilo nastartovat. Majitel kanceláře nevrušeně kamsi volá. Zjevuje se druhá Věc. Naše šance na odjezd prudce stoupají když zkušenější řidič pro jistotu nevypíná motor. Odjíždíme do "garáží".

Hodinový přesun bukurešťským "tankodramem" zakončujeme na zabláceném predměstském dvorku. Připraveni na třetí Věc jsme příjemně překvapeni třicetiletým "mladíkem". Skutečným Mercedesem. Spokojeni se zabydlujeme v jeho neklimatizovaných útrobách. Spolucestující vyhlížejí různě. Našemu mužskému oku neunikne několik těžkotonážních tet, které byly optimálně rozmístěny nad zádní nápravu. Pro dámy jejich ražení jsou však dvě sedačky skoro málo.

Vyjíždíme směr Istanbul. Proplétajíce se ven rumunskou metropolí jímá se pomocník řidiče zjevně rutinní činnosti. Vybírá bakšiš, jehož účel nám zůstává provždy skryt. Odměnou je nám každému první jídlo - jedna sušenka.

Tankujeme. Hodinu. Řidič třímající v jedné ruce tankovací pistoli i zapálenou cigaretu nám něvedomky na krátkou chvíli pozměňuje žebříček životních hodnot. S třítisícím litrem nafty je již náš Mercedes syt. A my se těžkopádně rozjíždíme na cestu k hranicím. Po chvíli již přeplouváme Dunaj a ocitáme se na bulharské celnici.

Na řadu přichází vážení náprav. Náš značně nabumbaný autobus tímto nemůže projít! Človek nemusí být studovaný, aby tuto pašeráckou zapeklitost vyřešil. Stačí být mazaným turkem. Po zvážení přední nápravy se na povel dala do pohybu s autobusem i skupinka otesánků do té doby zatěžujících zadní nápravu. Díky odlehčení zadní nápravy odhadem o 750 kg bez problému opuštíme celnici. Cesta bulharským vnitrozemím se odbývá bez dalších incidentů a slíbeného jídla.

S příchodem nového dne se blíží i nová hranice. Turecká. Služby se citelně lepší. Každý dostáváme igelitové reklamní tašky. U následující láhve skotské whisky už lze reklamní účel zcela jistě vyloučit. Odmítáme. Máme svou.

Bohatší o čerstvě nabyté pašerácké zkušenosti se ráno noříme do pulsujícího Istanbulu vstříc dalším dobrodružstvím na naší daleké cestě.