Venku sotva svítá ale ulice pod naším oknem už nabírá své pravidelné tempo. Do směsice klaksonů a vůní arabské kuchyně se pomalu vkrádají první paprsky žhavého afrického slunce. Spíme poměrně klidně, neboť celonoční rachot zbíječky , která pod oknem vytˇukává svůj pravidelný 100 decibelový rytmus nám v zásadě nevadí. Z postele nás pochopitelně nedostane ani ten protivný zvuk muslimských modliteb, kterými nějaký náboženský fanatik v pět hodin ráno vítá z nedaleké mešity nový den.

Spíme dál, zatímco starobylý Luxor už kypí životem, slunce vysává všechen zbytek vláhy co ještě zůstal a auta chrlí dál svůj každodenní příspěvek ekologii.

Ted’ už se i my pečeme ve vlastní št’ávě a zcela dobrovolně a při smyslech se rozhodujeme podstoupit celodenní mučící procedůru. Cílem „tortury“ je návštěva chrámu „Dendara“, což je co by kamenem dohodil a zbývajících 60 km dojel autobusem.

Bitva číslo jedna se jmenuje „nalezení autobusového nádraží“. Stojíme na místě, kde má podle průvodce nádraží být, ale tady není ani nádraží ani žádný autobus. Místo lístku na autobus si však můžeme koupit úžasně levný bubínek nebo vodní dýmku. Lidé jsou tu hodní. Nejen že nám nabízejí zboží na 20-ti metrovou vzdálenost na rozdíl od Čech, kde si někdy prodávající ani nevšimne že někdo pojal bláznivý úmysl něco si koupit, ale také svoje zboží nabízejí za ceny, které jsou speciální a to pouze pro nás, protože jsme prý sympatičtí. Při hledání autobusu by však vodní dýmka byla trochu přítěží a proto jdou veškeré sympatie stranou. Proč si lámat hlavu s vysvětlením kde je ten autobusák, když tu vedle nás stojí odborník na slovo vzatý - vozka koňského spřežení, tvářící se velmi světaznale.

„Dobrý muži, říká Tomáš, kde je tu autobusové nádraží, rádi bychom do Dendary“. „ Ano vim, ale ne blizko, prestehovalo, za 4 libry ja svezt v kocar.“ Dobrá stejně jsme se chtěli projet, ted’ máme příležitost a dvě libry nejsou zas tak mnoho. „Dáme dvě libry, to je speciální cena jen pro tebe“.

„Chlapci mám rodinu, kterou musím živit, tři libry jsou absolutní minimum“. Ale neměl pravdu, jedeme za dvě. Jedeme v kočáře a na ostatní zhlížíme zhora jako lordi na své poddané. Slunce se nám zařezává do pórů a nemilosrdně opaluje naši středoevropsky světlou kůži. Jsme na místě ani ne za pár minut a před námi v krytém prostoru stojí řady mikrobusů. Před každou řadou je nápis s názvem města, kam se možná pojede. V každém mikrobuse sedí několik arabů (pravděpodobně i s celým svým majetkem). Mikrobus s nápisem Dendara je hned uprostřed, tak přeci. „Stop, tourist police, problem. Not allowed“, snaží se navázat konverzaci jedem stoupenec Alláha, patrně správce autobusáku. Tomáš na oplátku rozvíjí konverzaci s lidmi v mikrobuse : „Dendara?“ „Yes. No. No problem. Problems tourist police“. „Dendara?“ „Yes, no“. Zdá se, že díky bezpečnostní situaci ve středním Egyptě není v současné době dovoleno turistům jen tak cestovat s místními.

Lidé v mikrobuse se rozdělili na dva tábory, pochopitelně se samým odborníkem. Po slovní přestřelce dvou domácích celků se zdá, že družstvo „ Not allowed, tourist police problems“ vyhraje a my tedy opět nemáme čím jet.

Vozka, který nás sem přivezl, se zájmem sleduje naše slovní klání a nabízí se, že nás odveze na autobusové nádraží, odkud určitě pojede něco do Dendary. Na naše poznámky o tom, že nás na takové nádraží právě přivezl pouze odpovídá kolik nás to bude stát - 3 libry. „ Tak kamaráde, za libru, a o tom, že tvůj Šemík bude mít hlad už nechceme slyšet ani slovo.“ Za poloviční cenu tedy absolvujeme na vlas stejnou trasu a vystupujeme tam, kde jsme před hodinou nastupovali. Ta hodina však stačila na to aby se na obzoru objevil autobus. Slova průvodčího o tom, že autobus zastavuje v Dendaře nám vdechli naději. Po hodině skutečně vystupujeme na okraji Dendary, zbývá ujít asi 7 km k chrámu. Polohu chrámu mapka v průvodci v měřítku cca 1:10.000.000 udává poněkud obecně. Za cenu drožky nebo taxi, které jsou nám tu a tam nabízeny bychom poměrně luxusně povečeřeli v dražší restauraci, takže nezbývá než se trochu projít ve smradu a chaosu afrického města.

Již nevím kdo dostal ten nápad svézt se mikrobusem, ale patrně to musel být šílenec. Jelikož jsme tu jen dva, je 50% šance že jsem to byl právě já. Obsah rozhovoru mezi náhodně zvoleným mikrobusem, tj. 1 řidičem, dvěma jeho poskoky, 10 cestujícími odborníky a námi, vzhledem k poněkud monotematickému obsahu, předkládám pouze ve zkrácené verzi:

„Dendara? Yes, no. Dendara? No, yes. No problem. Dendara. Dendara yes, no. How much is it. No problem Dendara. How much is it. No.“ Po nasednutí do mikrobusu již jen udržujeme společenskou konverzaci na konstantní úrovni: „Dendara?. Yes, no. How much do you charge? Yes no problem. Hallo. Dendara. No problem. Yes“.

Platíme a po dvaceti minutách vystupujeme 100 metrů vedle místa, kde jsme nastoupili. Africké slunce nám spaluje mozky a my jsme rádi, že jsme neskončili jako tahle banda dopravců co už má mozky jako uhlí.

Policista, kterého jsme konfrontovali s naší poměrně jasnou otázkou „ Dendara, which direction?“ pochopil význam poněkud přeneseně. Místo, aby ukázal pendrekem směr a dál dělal chaos na křižovatce, úplně přestal řídit dopravu a místo toho začal zastavovat auta a ptal se za kolik by nás kdo odvezl.

Tak to už je opravdu moc. Pro tento den je vydán zákaz používání jakýchkoliv placených dopravních prostředků a zákaz jakékoliv dobrovolné komunikace s araby. Negace všeho arabského nabývá zcela konkrétních rozměrů. Ten chrám si najdeme sami. Chaos centra necháváme daleko za sebou a přecházíme most přes Nil. V dálce lemuje obrovitý veletok pás úrodné zeleně a pak už jen písek, písek, slunce a písek.

Na konci mostu nás zastavuje vojenská hlídka. Všude kolem pobíhá spousta vojáků s ostře nabytými samopaly - promiňte nevěděli jsme, že jsme pro Egypt tak nebezpeční. Dostáváme dvě židle, sedíme u křižovatky a pozorujeme tohle divadlo. Přichází velitel.. „Co tu chcete?“. „Jsme jen turisti, chceme se jít podívat na chrám v Dendaře, zajímá nás historie“, mlžíme opatrně. Ani náznakem nedáváme tušit, že jsme ve skutečnosti američtí tajní agenti, kteří přijeli vyfotografovat a v šifrách poslat do USA obrázky strategicky důležitého autobusového nádraží, mostu a benzínové pumpy.

Neboť jsme poměrně dobří herci, je nám během 20 minut přistaven vůz s řidičem, který nás odváží automaticky na náklady armády k chrámu. Chrám se ve své majestátnosti tyčí tak trochu uprostřed ničeho a obklopen ničím a nikým. Tedy nepočítaje další dva turisty, jednoho pokladníka a 15 vojáků. Řidiči oznamujeme, že má asi dvě hodiny volno a v podvečer že si nás má vyzvednout, jinak to řekneme veliteli.

Konečně stojí před námi to, kvůli čemu se sem plahočíme půl dne. A na závěr říkám, že nejen tato strastiplná cesta, ale i chrám sám v nás otiskly nesmazatelnou stopu dokonalého chaosu a starověkého historie.