Taxík zastavuje před tuctovým jihoamerickým autobusovým nádražím. Ted’ dopoledne tu všechno ještě spí.

Jsme vyzbrojeni tou absolutně nejprimitivnější a nejjednodušší španělštinou čítající kromě pozdravů a poděkování také několik posunků s mezinárodní platností. Já navíc umím říci společensky mimořádně hodnotnou větu „Oblíbil jsem si noční rybolov“ (nevím proč mi právě toto utkvělo v paměti, Mik umí trochu skloňovat sloveso „mluvit“ a ví jak se řekne „psací stroj“.

S tímto konverzačním střelivem si jdeme koupit jízdenky na autobus do města Quallibamba. Měl by to být okraj amazonské džnugle a z Cuzca ve středním Peru by měla cesta trvat slabých 7 hodin. Po zkušenostech násobíme tento údaj opravným „maňana koeficientem“. Vychází nám téměř přesný čas našeho příjezdu do cíle. Totiž až tam budeme tak tam budeme. Později se tento odhad ukázal býti velmi přesným.

Na ospalém autobusáku zakopáváme o jednu nabídku za druhou. Vcházíme do nějaké díry s telefonem a rozehráváme konverzaci. Mladou, nic netušící paní jsme podrobili rafinovanému IQ testu a ona obstála na výbornou. Pochopila co chceme. Klobouk dolů.

S kusem papíru v ruce máváme na taxík. „Direction Plaza de Armas, dos soles.“ (směr Náměstí zbraní, dva soly. - naše zaklínadlo.) Autobus odjíždí až maňana takže máme dost času na zbytek Cuzca. Příjemné a teplé počasí nás připravuje na večer.

Večerní taxík nás vyhazuje na stejném místě jako dopoledne. Těžko to tu ale poznáváme. Z poklidného ospalého nádraží se stalo děsivé peklo, plné plechových oblud, chrlících smrtící dým. Lidé řvou jeden přes druhého, naše smysly dráždí antikučo (kus hovězího a jedna brambora na bambusové špejli). Pouze teplota vzduchu, která v nadmořské výšce 3.400 m.n.m. klesá po setmění velmi rychle dolů nás ujišt’uje, že nejsme v pekle skutečném. „Myslím, že to bude támhleten, ukazuje jeden z nás na hromadu postaršího šrotu v modrobílém kouři. Řveme na sebe zatímco ostatní řvou na nás a mávají nám před obličeji pečenou kukuřicí a antikučem. Máme sedadla 1, 45 a 46 což je překvapivě vedle sebe. Když totiž v 70.-tých letech někde v Uruguay stavěli tenhle autobus, začali montovat odpředu sedačky a ihned nad ně psali čísla. Když skončili v zadní části autobusu, zjistili že mezi sedačkami 1,2 a kabinou řidiče, velikosti menšího obýváku, je ještě trochu místa, asi tak pro sedačky 45 a 46. Nevadí, pojedeme jen 7 hodin.

Maňana už dávno bylo, ale autobus pořád stojí na místě a ne a ne se pohnout. V jednu chvíli je v něm 60 lidí, pak najednou 20, všichni nastupují a vystupují jedněmi dveřmi zásadně v jeden okamžik. Kdesi v zadní části autobusu buší starší indián pěstí do prohnilé stěny a křičí „Chofera, porque no vamos?“ ( Řidiči, proč nejedem?). Tenhle trik není špatný. Použil ho Tomáš o týden později v letadle do Německa. Sedíme uprostřed obrovitého letadla, komfort vůně a čistota v letadle ostře kontrastují se zbytkem Peru, na které jsme si po pár týdnech tak zvykli. Startovat jsme měli přesně v 8 hodin večer, ale když ani pár minut po osmé letadlo ještě nezačalo rolovat, začal Tomáš bušit pěstí do stěny letadla a vykřikoval „Chofera, porque no vamos?“. A pak že člověk nepochází z opice.

Ale zpět do autobusu. Něco se děje. Počet lidí v kabině řidiče se ustálil. Posádku tvoří umazaný 16-ti letý kluk-poskok. Na práci má dolévání vody do chladiče, čištění volantu, kontrolu klaksonu a péči o řidiče. Ve zbylém čase kontroluje jízdenky cestujících. Dalšími členy jsou dva speciální poradci. Za volantem ostřílený, 130-ti kilový borec děravých dálnic José Diego Velasquez. Jednička, škub, jeden metr jízdy a chcípnul motor. Gratulujeme. Vepředu se opravuje motor, vzadu v kotli to vře „Chofera, porque no vamos?“. Dolévá se voda, maže se motor, dotahují se šrouby, provádí se generálka nebo něco méně náročného. Běžná hádka v latinsko-americkém stylu vede k nastartování motoru. Jeden a půl hodinové tempo doháníme rychlostí 20 km/hod. Myslím, že problém se trochu rozrostl. Nejenže motor netáhne, ona také převodovka neřadí. Kdyby nebyla noc ale den, pravděpodobně by nás předběhl vlastní stín.

V kabině pilota mají napilno. Během jízdy probíhají nejnutnější opravy motoru za vydatné asistence dvou poradců - řidičů teoretiků. Díky obnaženému krytu motoru je u řidiče slušných 60°C. Tato situace se projevuje na sedadlech 45 a 46 již poněkud snesitelnými 50°C. Krupičky potu nám stékají po tvářích a trička jsou beznadějně přilepena na záda. Pominu-li štípání kouře z motoru, který nám znemožňuje dýchat, byla další cesta „otrava“. Asi po hodině, a tudíž asi 20 km nabíráme u benzínové pumpy vodu do chladiče, naftu do nádrží a uháníme temnou nocí z výšky 3.400 o pár set metrů nahoru a poté šupem dolů do 1.000 metrů nad moře

V Quillabambě vystupujeme za svítání. Vzduch je zvláštní, tropický, vlhký, teplý, tajemný. Maličké ospalé provinční městečko se teprve probouzí. Do džungle to tu má ještě opravdu velmi daleko, proto budeme odpoledne pokračovat dál. Snídáme kubánskou rýži, která se ničím neliší od rýže české nebo čínské a popíjíme jedno vařené. Lahvové litrové.

Zbývá druhá část cesty - vesnice Kiteni. V Kiteni cesta končí, dál už se pokračovat nedá. Sedíme na betonu na rohu dvou bezejmenných ulic, okolo nás jako v televizi probíhá obyčejný jihoamerický život a je nám krásně. Čas od času se někde zeptáme na dopravu do Kiteni. Víme už, že mikrobus pojede maňana, máme tedy pořád dost času. Přesto kupujeme v nějakém hangáru lístky a společně s asi šesti indiány sledujeme v televizi ten nejhorší a nejblbější pořad pro děti co jsem kdy viděl.

S hodinovým zpožděním nasedáme do hybridního vehiklu. Lavice v podélném směru má nad sebou pět čísel, takže tu bude sedět šest až sedm pasažérů. Bohužel jednou z těch sardinek mám být já.

Mezi jednou „zvláštně vonící“ indiánkou a mnou je asi 25 cm, které jsou ted’ výhradně mým územím. Neodvažuji se pohnout abych nenarušil vzácnou prostorovou rovnováhu. Projíždíme skutečnou džunglí a brodíme řeky. Cestu do Kiteni jistě stavěli znalci mučících technik, slunce nám neúprosně pálí do tváří ze všech stran.

Indiánka konzumuje holýma rukama s celou svojí rodinou z igelitového pytlíku oběd. Kusy brambor mi padají na obnažená stehna. Mám chut’ jí „něco udělat“, ale nemám sílu se podívat na její umaštěný obličej a pusu se třemi zuby.

Upatlanýma rukama vytahuje zmačkanou bankovku a spolu s brambory a masem, přilepeným na prstech ji podává na zastávce prodejci „dobrot“. Kupuje pro celou rodinu odporně vzhlížející oranžovou želatinu. Všichni se tím vesele pobryndají a jede se dál. Po osmi hodinách cesta končí. Vysedáme do noční Kiteni. Pod okny hotelu hučí divoká řeka Urubamba, která se o pár kilometrů dál vlévá do Amazanoky. Zelená masa džungle ukrývá spoustu lákavých tajemství, které budeme zítra poodkrývat. Do našich uší doléhají zvláštní zvuky exotického obyvatelstva džungle a my k smrti unavení ale strašně spokojení usínáme.