Zdroj: mik ;)

Keř rudodřev koka náleží k čeledi Erythroxylaceae a rodu Erythroxylum. Na jihoamerickém subkontinentu existuje 200 druhů, z nichž pouze dva mají listy s vysokým obsahem alkaloidu kokainu. K první sklizni dochází po dvou letech od vysazení.
Sklizně (mita) jsou do roka tři. Nejvydatnější je první (září - listopad). Podruhé se koka sklízí v období dešťů (prosinec - únor). Vzhledem k teplotě a vlhkosti by to měla být nejlepší sklizeň, při deštích však značná část listů opadá, a tak vynáší tato druhá sklizeň oproti první jen asi 80 procent. Kromě toho je také vystavena většímu riziku: nejsou-li listy usušeny do 24 hodin po otrhání, zčernají a ztratí tak část alkaloidu. Třetí sklizeň (březen - květen) představuje polovinu předchozí, ale s menším rizikem ztrát, neboť začíná období sucha.
Množství listů produkovaných ročně z jednoho hektaru je velmi proměnlivé a závisí především na nadmořské výšce, půdě a stáří rostliny. Nicméně se podle odhadů pohybuje mezi 400 až 1000 kilogramy.

Zdroj:
A.Delpirou/A.Labrousse-Koka, kokain, koks

Nejstarší doklad o žvýkáni koky je starý téměř pět tisíc let. Inkové využívali rostlinu jako lék a rituální drogu. Koncem 16. století ji přivezl do Evropy španětský lékař Nicola Monardes, který byl později i jejím velkým propagátorem. Ve Starém světě ji později ještě výrazněji zpopularizoval italský neurolog Paolo Montagazza svým dílem O hygienických a medicínských přednostech koky, ve kterém popisoval psychedelické účinky drogy na vlastním těle a doporučil ji jako lék proti bolestem zubů a poruchám trávení. V roxe 1860 promoval německý chemik Albert Niemann na své fakultě s tématem „O nové zásadité látce v listech koky". Pro doposud neznámou sloučeninu jako první použil název kokain.
V roce 1863 si korsický chemik Angelo Mariani nechal patentovat své nové víno - mix sladkého moku a výtažku z koky. Mezi obdivovatele a časté konzumenty značky Vin Mariani patřili například Juies Verne, Henrik Ibsen, Sarah Bernhardtová či sochař Auguste Rodin. Roku 1884 vydává Sigmund Freud studii O koce, ve které popisuje působení drogy na vlastním těle a předkládá doporučení kokainu jako stimulantu při fyzickém a psychickém vyčerpání. Později drogu opěvuje pro její „zázračné" úspěchy při léčbě alkoholismu a poruch trávení. Látka byla pro své uklidňující účinky po dlouhou dobu používána jako běžné lokální anestetikum. Ve světě tolik oblíbená kokakola obsahovala ještě v roce 1903 čistý kokain a těšila se právě díky účinkům drogy obrovské oblibě. Zlaté „feťácké" časy kokainu nastupují až ve dvacátých letech 20. století, kdy se z okrajové drogy stává běžná součást společenského života vyšších a středních vrstev. Největší oblibu však kokain získává v 70. a 80. letech, kdy se nejen díky novým pašeráckým cestám a propracovanému systému distribuce,ale i módností užívání stává jednou z nejrozšířenějších a nejčastěji užívaných stimulačních látek.

Zdroj: Časopis TÝDEN