Písařovké pohádky

Poslední tři (z knihy Obr na Šošole od Anežky Šulové)

Za starodávna bývali prý v našem kraji tři tuze podivní chlapi. Povídalo se, že jsou to tři čarodějníci. Jeden byl hospodský z Písařova, Vébr. Druhý mlynář Rabas z Výprachtic a třetí řezník Černrný Nácek z Jakubovic. Bývali většinou u hospodského v Písařově pohromadě a tam se radívali, co zas udě1ají.

Tehdy byli u nás Švédi a táhli právě přes Písařov. Byl jich velký houf. Tři poslední vojáci skočili k Vébrovi přes plot a sebrali mu na dvoře ovci. Hospodský byl v lese, vyhlížel si dřevo. Jeho žena vojákům hrozila, ale oni na to nic nedali. Ovci chytli, jeden si ji hodil na ramena, otevřeli si u dvora vrata - a pryč. Tak hospodská honem poslala pohůnka za hospodářem do lesa, aby spěchal domů. Rabas byl zrovna u nich - číhal na roj - a pro Černého Nácka vzkázala taky.

Když se ti tři sešli, jenom na sebe koukli a už věděli, co budou dělat. Popadli hole a šli k Bušínu pod Očistec, tam ti vojáci tabořili. Ohně hořely, kuchaři vařili a vojáci dělali, co kdo chtěl. Viděli, že ovce tam ještě stojí živá, na kraji vozu uvázaná. Vébr ji poznal. Bez všeho ptaní ji odvázal a šli pryč. Když to vojáci zpozorovali, popadli pušky a začali za nimi střílet. Ale čerta jim udělali! Ti tři chytali kulky do rukou a házeli je vojákům zpátky. Kterou nechytli, ta se od nich odrazila jako od křemene a spadla na zem. Každou takovou sebrali a poslali ji taky zpět. Najednou Rabas povídá:

"Stát, kamarádi! Dejte si pozor! Je mezi nimi jeden, který taky něco umí!"

Sotva to dořekl, heklo to ve starém Vébrovi. Popadl se za stehno a nahmátl kulku, co mu zůstala sedět pod kůží. Vytáhl z kapsy nůž, zafal zuby a kulku ze stehna vyrýpl.

"Potvůrka jedna!" povídá, "zuby nemá, ale zahryzne se sakramentsky."

Koukal na tu kulku, koukal, kroutil hlavou, divil se.

"Hleďte, chlapci! Je ze skla a je na ní cosi vyrytého cizí řečí!"

Švédi nestříleli. Celí divní hleděli, jaký měla ta kulka účinek. Rabas se bouchl do čela a povídá:

"Už vím, o co jde. To je taková kulka, co se vždycky vrátí, když se netrefí."

"Ale včil se trefíla a tak se teda nevrátí," povídá Vébr a strčil kulku do kapsy. "Včil jim to teprve jak se patří oplatíme."

Natáhl ruku, cosi šeptal a celé švédské ležení zůstalo jako kamenné. Ti tři pomalu lezli kroutivou stezkou vzhůru na Očistec. Když došli navrch na rovinu, kousek před Čertovou bránu, koukali dolů a měli radost, že těm Švédům ukázali svou moc. Rabas potom natáhl ruku a celé ležení se zase pohnulo. A ti tři už slézali dolů k Písařovu.

Na druhý den šel Černý Nácek přes Očistec ze zabíjačky. Vydělal peníze, točil hůlkou, byl veselý. Zrovna v Čertově bráně potkal švadronu kavaleristů. Hejtman zastavil koně a volal na něho:

"Vodkad des, ty posel?" Nácek mu odpověděl po písařovsku:

"Cák je ti po tom, ty vosel? Já se tě taky neptám, kde jedeš."

Hejtmanovi se zdála ta odpověď gróbská. Vytáhl šavli a hnal se na Nácka. On se ušklíbl a povídá:

"Mně se zdá, že chceš, abych ti ukázal cestu z Písařova. No, to musíš počkat, až se vrátím," a šel dál.

Celá švadrona stála očarovaná jako sochy. Nemohl žádný z nich ani hubu otevřít, žádný kůň ani kopytem hrábnout. Nácek seběhl skopečka na Kocandu. Rabas seděl s hospodským ve výčepu a pro samý dým je ani nebylo vidět. Tak mu Nácek povídá, co se mu přitrefílo a co udělal.

"Jenom nespěchej!" radil mu Rabas. "Toť si pěkně sedni, posvač, napij se a pak se půjdeme na ten špás s tebou kouknout. Neboj se, neutečou!"

Tak se Nácek nasvačil a napil a potom se radili, co udělají, aby z toho špásu něco měli. Doradili se a šli k Čertově bráně. Tam stála švadrona s hejtmanem bez hnutí, bez řečí, jako kamenná. Rabas si stoupl před hejtmana a povídá:

"Hodíš před sebe na silnici dvanáct tolarů a můžeš jet dál."

Tak mu Nácek odčaroval jednu ruku. On chytl do kapsy, vytáhl všecko, co tam měl, a hodil to na silnici. Potom mu dal Nácek po zádech tři rány hůlkou a tím byli všichni odčarovaní. Ujížděli k Bušínu, ani se nikdo z nich ohlédnout netroufal.

Ti tři kamarádi byli tuze chytří a ukázali mnohým svou moc. To byli poslední čarodějníci v našem kraji. Někteří se za ta léta všelicos od nich přiučili, ale bylo toho málo. To, co ti tři uměli, to už nikdo po nich nedokázal.

Čáry v mlýně (z knihy Obr na Šošole od Anežky Šulové)

V písařovském povětrném mlýně šlo už dlouhý čas všecko hůrem pátem. Mlynářovi umřela vloni žena a to víte, jak to v takovém stavení chodi, když chybí hospodyniny ruce. Zůstala tam jenom dívka a ta moc pořádku neudržela. Dřív ji hodpodyně pobízela, teď, když ji neměl kdo poručit, nedbala. Všude byl nepořádek a mlynář někdy ani nevěděl, kde mu hlava stojí. Ještě štěstí, že byl vdovcem bez dětí.

Rozmýšlel se, co bude dál. Tak to přece nemůže být. Musí se cosi stát! A to cosi bylo, že se musi oženit, aby zas ten pořádek vzala do ruky rozšafná hodpodyně. Vzpomněl si na radomilovského Špačka. To byl člověk, který hledal mládencům panny a pannám ženichy - zkrátka, takový dohazovač.

Tak to toho se mlynář obrátil.

Vzkázal si pro něho a když přišel a vyslechl, co má mlynář na srdci, to se ví, že s radostí slíbil najít mu nevěstu. Tu nejlepší ze všech. Mlynář byl už obstarší, měl rozum a povídá:

"Nehledejte pro mne nic mladého. Potřebuju rozumnou starší ženskou, i kdyžto budetřeba vdova!"

"Najdu, najdu, mlynáři!" kýval Špaček hlavou, "jak něco vykoukám, hnedka budu tady. Vždyť já dobře vím, co vy potřebujete.

"Loučil se a zavazoval si do loktušky míšek mouky, co dostal jako závdavek. Asi za čtrnrnáct dní potom už nesl mlynářovi novinu:

"Pantáto zlatý! Vím o jedné, je pro vás jak stvořená. Je to vdova. Muž jí před třemi lety umřel a děti nemá," vypravoval bez dechu špaček mlynářovi, jako by se měl ženit sám.

"Pěkná ženská je to, ale dělá si, kdyby se vdala, jednu výminku a nevím, co tomu budete povídat."

"No, copak si vymiňuje?" optal se mlynář.

"Že nepůjde bez mámy. Ale ona se ta stará nezdá zlá! Když jsem tam byl, seděla na lavě u peci, a mladé do toho ani nepromluvila," přilhával Špaček, aby třeba pro výminku si to mlynář nerozmyslil. Ten chvíli přemýšlel a potom povídá:

"No, leda by teda nebyla zlá. Však uvidíme. Pojedu se tam ještě tento týden kouknout a bude-li ztoho mračna pršet, dostanete, co jsem vám slíbil. A nebude-li, tak se ohlédnete ještě někde jinde.

"Špaček si zas zavázal míšek krup do loktušky a capal z mlýna. Ve čtvrtek jel mlynář na zvědy, obhlédnout starou i mladou. Přijel domů načisto spokojený. Za dva měsíce ztoho mračna vskutku pršelo.

Nová mlynářka s matkou přistěhovaly se do mlýna. Matce dali jizbu naproti přes dvůr, na výminku. Ty dvě obrátily za čtrnrnáct dní ve mlýně všecko na ruby. Bílení a drhnutí nebralo konce. Celý mlýn prokoukl ze staré špíny. Mlynář byl veselý, jako poznovu narozený. Byli spokojeni všichni. Jenomže to tak dlouho nezůstalo. Ona ta stará byla horší, než Špaček povídal. Začala pomalu poroučet a popouzet, jenom co se jak se patří usadila.

Jednou po obědě posílala pacholka, že by mohl jet do Pádolí orat. Když už mu to povídala po třetí, mlynář dostal zlost. Přece na to je tady on! Seděl u stolu a bubnoval po něm prsty. To už ho všichni domácí znali, že když bubnuje prsty po stole, je nejvíc rozčertěný. A když ještě stará cosi stárkovi poroučela, už se neudržel, vyskočil a povídá:

"Chválabohu, hospodářem su tady ještě já! A hospodyň sedí támhle - a druhou hospodyň nepotřebujeme. Vždyť vy máte přes dvůr výměnu," ukazoval oknem, "a ještě jste se tam nebyla ani mrknout!

"Stará zůstala, jak by jí facku dal. Mlynář dělal, jako by to neviděl a šel do mlýnice. Když kvečeru zamykali s tovaryšem dvůr, viděl, že okýnko u výměnku je rozsvícené. Zabručel si do fousů: "Aha, trucuje!

"Ale horší bylo, že mladá začala trucovat taky, začala být načisto mámina. Byla ve výměnku víc než ve mlýně.

Za nějaký čas potom tovaryš dával výpověď. Že už je tady dost dlouho, že se chce kouknout dál do světa. Přemlouvat ho mlynář nechtěl, tak mu vyplatil, co mu patřilo. Ale přece mu to nedalo, aby se ho při odchodu neoptal, proč jde pryč od nich.

"E! Vždyť vy na to přijdete sám, pantáto!" a tovaryš zaboha nechtěl víc povědět. Mlynářovi to dlouhý čas vrtalo hlavou, ale na nic nepřišel. Od té doby nemohl a nemohl žádného udržet. O práci se jich hlásilo dost, ale sotva byl tovaryš ve mlýně pár dní, chystal se pryč a nedal se za nic přemluvit, ba ani se po platu neptal. Každý odcházel celý poplašený.

Po okolí se začaly trousit divné řeči, že to ve mlýně není jak se patří. A tak se to rozpovídalo, že i sedláci přestali s mletím jezdit. Báli se, aby si smoukou nepřitáhli domů neštěstí nebo nějakou nemoc.

A tak už ve mlýně ani v noci nemleli, jenom ve dne. Na tak málo mletí už tovalyše nebylo potřeba. Zastal to mlynář sám a pomohl mu sem tam někdy pacholek. Přemýšlel, rozvažoval a povídá si: "Vzalo to původ v mlýnici, když žádný z těch tovaryšů nechtěl v noci mlet. Dneska budu schválně mlet do rána a budu dávat pozor, co se bude dít.

"Po večeři, když mlynářka zas odešla do výměnku kmámě, zašel do mlýnice. Nevěděl, jestli číhá na zlého člověka nebo na strašidlo. Tak si vzal s sebou sekyrku a položil si ji vedle pravé ruky. Nasypáno bylo, mlýn pokojně klapal, na mlynáře šlo spaní. Ale on se držel! Když se blížilo půl noci, obešel mlýn, zařídil, co bylo potřeba a zas si sedl ke stolu.

Vtom se strhl za dveřmi velký kočičí rámus. Jako by jich tam byl celý houf, ňaučely, šňarčely, škrábaly na dveře od mlýnice. Mlynář dělal, jako by to neslyšel. Najednou se dveře otevřely a do mlýnice táhly se dvě kočky. Ale jaké kočky! Tak velké ještě jakživ neviděl. Jedna byla stará černrná a druhá o něco menší, bílá. Oči měly jak řížlivé uhly a chlupy naježené, ocasy vzhůru postavené a pomaly cap, cap, cap! těžkými tlapami k mlynářovi. Najednou hop! hop! obě vyskočily na stůl, sedly si každá po jedné straně. Stará černá kočka po mlynářovi sekla pazourem a vtom se zastavil mlýn. Mlynář se lekl: "Copak to?" Chtěl honem běžet dolů ke kolům, kouknout se, co se tam stalo. Jenom co hlavu obrátil, bílá kočka už po něm natáhla pracku. Ještě že to koutkem oka uviděl! Popadl sekerku a než se nadála - fliňk! Sekl ji do pravé přední pracky. Zařvala a potom se obě kočky ztratily do tmy. A mlýn se zase jako by nic rozešel. Sám od sebe!

Mlynář vydržel ve mlýnici až do rozbřiždění. Když už šel k snídani, potkal prostřed dvora děvečku. Letěla mu naproti:

"Jenom honem pojďte, pantáto!" spínala ruce, "takové neštěstí! Hospodyň se sekla do ruky! A bábí jí to už zavázala. To vám bylo krve! Pacholek zapřahá, pojedou honem k dochtorovi.

"Mlynář to poslouchal jako hloupý. Když přišel do jizby, bylo tam prázdno, pacholek už s nimi odjel.

Chodil po jizbě a přemýšlel: "Copak se to mohlo stát? Sekla se do ruky a ani nečekala, až přijdu!"

Vzpomněl si na tu kočičí pracku, už se mu v hlavě rozšeřilo! Už věděl, co to bylo, co mu tovaryše z mlýna vyhánělo.

Když se potom pacholek vrátil, přijel sám.

"Tys nechal obě u dochtora?" divil se mlynář.

"Kdepak ale! Jak jsme dojížděli k Šimperku, obě slezly a hospodyně mně poručily, ať jedu domů, a abyste prý na ně nečekal.

"Mlynářka s matkou se už nevrátily. Mlynář zas dostal tovaryše, mleči se mu vrátili zpátky a ve mlýně byl svatý pokoj.

O lakomém mlynáři (z knihy Obr na Šošole od Anežky Šulové)

Na vrchu nad Písařovem při karlovské cestě býval za starých časů povětrný mlýn. Déšť ho po dlouhá léta omýval a přece by černrný a hrozil dlouhými lopatami, když foukal vítr od Sněžnic Pod jeho černrnými krovy scházelo se mletí zněkolika dědin protože jiný mlýn blízko nebyl.

Tehdejší mlynář byl velký švingulant, to věděli všichn okoleční. Bylo jisté, že mlynář vydělává víc v noci než ve dne Kupoval od pacholků to, co ukradli doma hospodáři, a mísil do mouky kdovíjaké potvorstvo. A přece měl mletí tolik, že musi držet mlynářského tovaryše.

Jednou za horkého srpnového dne se strhl před mlýnem velký nářek. Mlynář vystrčil z okna hlavu a koukal, co se to děje. On se tam hrdlil stárek s Buryškou, chudou vdovou z Písařova.

"Já? Já za to nemožu! Mám to tak naporučeno. Je to váš měch a váha jak se patří," krčil rameny stárek.

Vdova stála nad měchem a hořekovala. Najednou stál vedle ní jakýsi starý žebrák. Měl šaty samou záplatu a uzílek pod paží.

"Copak tu lamentujete, tetko?" ptal se Buryšky.

"Ale! Jakpak bych nelamentila, dědičku! Zavezla jsem dva věrtele rži do mlýna - všecko co jsem sklidila. A koukněte toť na ten měch. Tolik jsem toho dostala nazpátek a mouka špatná, samá zadina. Ten mlynář nemá svědomí! Čert ho má kus po kuse z toho mlýna odnést. Tak mě chudou vdovu okrást!"

Tovaryš znal takové písničky už dávno. Slyšel je co chvíli, ale nemohl nic dělat. Sebral se, šel do mlýna a zavřel za sebou dveře. Mlynář stál navrchu ve mlýnici u otevřeného okna a dělal, jako by nic neviděl a neslyšel. Ale starý žebrák ho tam uviděl, zaťal pěst a hrozil mu vzhůru:

"Mlynářu! Nedáš-li té vdově, co jí patří, trest tě nemine!"

"Co jí patří, dostala," volal dolů mlynář, "a copak je ti taky po tom? Nebo jste spolu na mě domluvení? Pane, to se mýlíš! Ztrať se od mlýna, nebo nechám odvázat psa - a ten tě vyprovodí!"

Ale starý žebrák se nehnul. Buryška tam ještě nad měchem mouky u trakaře plakala a každý, kdo šel okolo, zastavil se taky. Mlynář zaklel:

"Ještě se tu budou lidi před mlýnem sbíhat! Kvůli starému žebrákovi a té bábě!"

Vylítl rozhněvaný ven, popadl starého, strčil mu hlavu do Buryščina měchu s moukou a držel ho tam chvíli přitlačeného. Když ho pustil, žebrák měl oči a nos plné mouky. Stál tam taky jeden formrman s vozem. Popadl bič a rozběhl se za mlynářem.

Ten to už čekal! Couval k mlýnu a jak byl u dveří, bác jimi a zastrčil. Ukázal se zas v mlýnici u okna. Žebrák se koukal všude okolo a když zahlédl mlynáře v okně, zahrozil mu vzhůru:

"Dej si pozor, mlynáři! To sis zle poradil!"

Z okna bylo slyšet mlynářův smích. Ale v tom se všem, co stáli před mlýnem, zatajil dech. Mlynář najednou visel na větrné lopatě a bylo vidět, jak se jí celou silou pevně drží. Zatočila se s ním dolů a vynesla ho zas navrch. Tam mlynáře opustila síla. Pustil se - a spadl na hromadu kamení, až to žuchlo jako plný pytel. Zůstal sedět, oči měl vykulené a vypadal, jako by zrovna spadl z měsíce.

Lidi před mlýnem se vzpamatovali z úleku a začali se smát.

"No, mlynářu, jak se ti jezdilo na větrnrné lopatě?" volali, "to jsme nevěděli, že takové kousky dokážeš!"

Až se trochu utišili, ohlédli se po starém žebráku. Ale ten už tam nebyl, zmizel stejně jako se objevil. O mlynáře se už nikdo nestaral, rozešli se po svých.

Mlynář celý potlučený po čtyřech dolezl do mlýna. Žena se stárkem ho odnesli do lůžka a prášek hned utíkal k Bušínu pro starou Kokrhélku, aby ho přišla natlapat a namastit. Pár dní prý si po té jízdě poležel, než se vzpamatoval. Dostal za vyučenou a od té doby si dával pozor.

Sázka (z knihy Obr na Šošole od Anežky Šulové)

V Bušíně na rychtě sedělo pár tovaryšů a mistrů. Drželi "modrý pondělek". Byl mezi nimi taky jeden krejčovský tovaryš? Chasník, který měl ještě zelené za ušima. Ale dělal se nejchytřejší a zkušeností měl víc než nějaký starý. Skákal druhým do řeči, všecko věděl nejlépe - že už toho měli všichni dost.

"Ty, jehličko!" povídá mu tlustý švec, "kdyby tě koza dupla, utečeš dál, než budeš vidět."

Krejčík se vynášel dál:

"Víš co, chlapče!"? povídá zas švec. "Vsaďme se o bečku piva, že nepůjdeš včil vnoci přes Očistec do Pisařova!" a natahoval ruku.

Krejčíř drobek zbledl a všichni ostatní ztichli.

"Vizeš, ten tě doběhli" poškleboval se kovářský.

Krejčíř se rozhlédl po hospodě, ale viděl jenom samé pošklibné huby. "Copak by si včil o mně pomyslili, kdybych nešel?" ozvalo se v něm pivo. "Vždyť bych se pro smích musel sebrat a vandrovat dál." A jemu sc z Bušína nechtělo.

"Zrovna jsem v sobotu došil bratrovi do Písařova boty, tak se to hodí. Zaneseš ty boty přes Očistec k němu a přineseš od něho cedulku, žes tam vskutku byl. Včil je deset. Tak vyrazíš o půl dvanácté, abys byl na Očistci přesně o půnoci. Platí?" povídá švec a dával mu ruku.

"Tak teda platí,"podal mu ruku krejčíř. Kovářský přesekl a sázka byla ujednaná.

"Ty, rychtářku, buď tak hodný, pošli někoho ke mně, ať mně žena pošle sem ty nové boty, co visí na trámě u pece. A vyval tu bečku, pustíme se do ní hned, aby nám nevystydla. Buďto ji zaplatí tady krejčíř, nebo já, ale vypítji můžem zrovna."

Sotva hodiny v koutě odbily půl, vstal krejčíř od stolu, hodil si boty přes rameno a vyrazil z rychty. Šel dědinou, potom lukami pořád blíž k Očistci. Tehdy lidi neradi přes Očistec chodívali ve dne, neřkuli v noci. Byla to pustá divočina, zarostlá všelijakým křovím, ostružiním a trním. Mezi ním byly skály a ležely rozházené balvany. Místy byl taky les s prachstarými stromy. Stály tam krče, co na nich mohli čtyři dohře sedět. Po stezkach se mnohdy ani známý nevyznal a zbujníci tam vystupovali na lidi. Kolikrát se stalo, že za pravého poledne přiběhl odtud do Bušína nebo do Písařova člověk, obraný do naha, holý jak lípa. Zkrátka; kde jaké pochňurstvo bylo, všecko se stahovalo k Očistci.

Milý krejčíř už se blížil ke křoví pod vrchem a musil potom po jedné z těch bludných cestiček vzhůru a myslil si: "Až se vrátím, tak se všem vysměju. A budou na mě jináč koukat! Švec se bude škrabat za uchem, až bude musit tu bečku piva platit."

Ale když se hrabal stežníkem vzhůru. Už mu kuraže ubývalo. Po chvíli kopl o kámen a ten se kulil se stráně dolů. Zahačil za haluz a ta se s práskanem zlomila. probudil zajíce a ten utíkal přes hromadnice kamení a všelijakému strašidelnému harašení nebylo konce. Najednou se nad ním ozvalo: "Hu-hu-húúú"! a cosi mu šoustlo nad hlavou, až odlítl do chrasti. A čím víc se blížil k vysokému lesu, tím divnější křiky se ozývaly, až krejčířovi stály vlasy jak hřebíky. Už by se byl třeba i vrátil a nic by si nebyl dělal z velkého šklíbu.

Právě se doškobrtal ke starému lesu, když se kdesi daleko ozvalo: ;,Tů-tů-tů tů-tů-tů!" To nejspíš v Jakubovicích troubil ponocný dvanáct. Udělal ještě pár kroků, když najednou z pravé strany slyšel velké dupání a chrastění, jako by se celé stádo zvěře chrastím prodíralo. A blížilo se to k němu.Spadl strachy na hromadu kamení a zavřel oči. Rámuscní se najednou u něbo zastavilo a čísi hlas volal:

"Vstávej krejčířku! Dobře, že jsi tady! Už všichni možní řemeslníci tady chodili, ale krejčíře jsme tu ještě neměli. Potřebujem šaty jako sůl. Tak pojď! Půjdeš s námi."

Krejčíř otevřel oči a vylekaně se koukal okolo sebe. Byl obstouplý houfem všelijakých pánů a ten, co mluvil, měl klobouk s pérem a na boku šavli. Když se krejčíř neměl k tomu, aby vstal, chytli ho dva pod paže, postavili ho na nohy a vedli do chrasti. A všichni ostatní za nimi. Přišli až k jakési skále a do ní vedla široká otevřená vrata. Po širokých schodech sestoupili kdesi dolů. Schody nebraly konce, pořád po nich šli a pořád, sta a sta jich snad bylo.

Potom přišli do vysoké a velké síně. Tam to vypadalo jako v nějaké panské hospodě. Stůl vedlc stolu, stolice vedle stolice, celé dlouhé řady stolů a stolic. A horko tam bylo, až se zayvkal. Okolo stolů seděli samí černě oblíknutí páni. Pili a hráli karty a rámusu tam bylo jako někde o pouti.

Jeden z těch, co ho přivedli, šel k jakési truhle, otevřel ji a vytáhl velký balík černého sukna.

"Toť si sedni a ušiješ nám z toho šaty. Nám všem, co budeme hrát u těch dvou stolů karty. Měřit nás nemusíš, jenom si nás dobře okoukni. A dělej, ať jsi do rána hotov. Jináč tě odtud nepustíme.

"A sedl si potom ke stolu mezi ostatní. Krejčíř plný strachu prohlížel si látku. Copak je to možné? Ušít do rána sedmery šaty? To jsou jistě nějací blázni! Ale strachy nic nepovídal. Ukřídlil se v koutě u jednoho prázdného stolu, chytl nůžky, prohlédl si jednoho znich, toho krajního, a začal stříhat. Jenom tak podle zdání - od oka. Potom si sedl, hodil nohu přes nohu, jak to krejčíři dělávají, a začal šít. Ale všecko náčiní, co potřeboval, jehla, náprstek, nůžky, nitě, bylo tak horké, že ho to pálilo do prstů. Tak mu to šití tuze od ruky nešlo.

Tak to trvalo asi hodinu. Krejčíř šil co mohl a jehla pálila do prstů pořád víc. Už si na ně musil foukat, udělal pár stehů a zas foukal. Najednou těch sedm od karet vyskočilo a na milého krej číře:

"Máš už ty šaty ušité?" "Copak si myslíte? Jakpak bych je mohl mít ušité? Sedmery šaty za tu chvíli? Mám jen jedny gatě rozešité. Copak se vám tu mohu strhat?"

"My už ti tu lenost vyženeme!" zamečel na něho ten první, co mu dával práci.

Chmátl po něm, chytl ho a hodil ho druhému. Ten ho hodil třetínu, třetí čtvrtému, ten pátému, pátý šestému a ten tomu sedmému. Tak si s ním frnkali dokolečka jako puckou. Potom ho popadli ti dva, co ho sem přivedli, jeden za ruce, druhý za nohy, rozhoupali ho a fikli s ním kamsi ke stropu. Krejčíř vyletěl vysoko a už nic neviděl ani nevěděl.

Sluníčko mu pálilo do očí, když přišel k sobě. A kde byl? Koukal na všecky strany, poznal, že leží na Očistci na skále. Nevěděl, jestli je to všecko pravda, nebo se mu to jenom zdálo. Ale celé tělo ho bolelo, nejvíc spalené čepičky u prstů. Tak to přece byla pravda. Pomalu se sebral, vstal, boty si hodil přes rameno a povída si: "Nepůjdu už do Písařova. Tu zakládku jsem stejně prohrál, tak ať si tam švec ty boty dodá, jak bude chtít."

Začal z horní strany tu skálu obcházet, aby se dostal dolů pod ni. Když se tam chrastím prodral, zůstal stát na malé planince. "Tady kdesi byla ta vrata." Koukal, koukal, ale nic tam nebylo, jenom ostružím a mechem zarostlé balvance. "A tudy mě sem přivedli". Obrátil se a průlinou mezi chrastím šel pomalu pryč. Za malou chvíli došel na stežník a pustil se po něm dolů.

Když docházel kBušínu, zahlédl na louce ševce. Obracel tam u potoka se ženou seno. Krejčíř se pustil přes louku rovnou k němu.

"Pomáhej pámbu!" pozdravoval. "Tak jsem, mistře, ty boty přinesl zpátky. - Do toho Písařova jsem vskutku nedošel."

A chystal se vypravovat všecko, co se mu přitrefilo. Ale švec na něho vyvalil oči:

"Jaképak boty? Vždyť jsem vás, člověče, ještě nikdy neviděl!" Teď zas vyvalil krejčíř oči:

"Ale mistře! Přece včera na rychtě jsme se založili o bečku piva a poslali jste mě přes Očistec do Písařova k bratrovi s botami. Já jsem tam nedošel, a tady ti je vracím."

Shodil bota s ramene a postavil je před ševce. Ten jenom na ně koukal, zdálo se, že neví, co by řekl.

"Počkej, človčče!" povídá najednou. "Vždyť to bylo loni! Že ty jsi krejčí? Ja, ja! Na Očistci se děly odjakživa divné věci, věřím ti to. Ale já jsem tě nemohl poznat. Toť se nahni nad tu hlubočinu a budeš se vidět."

Krejčíř udělal dva kroky k potoku, chytl se vrby a nahnul se nad tůň v zátočině. Z vody na něho hleděla zarostlá tvář s vlasy až na ramena. Kdyby se nebyl držel vrby, byl by lekem spadl do té tuně. Uvědomil si, co se stalo: zatímco strávil v Očistci jedinou noc, utekl zde na zemi celý rok.